Spice of Life

O tom, co mě naučila láska

3. října 2016 v 20:20 | Kris
Možná to pro vás nebude žádná novinka. Láska je opravdu věc zázračná a co si od života přát víc, než trávit ho po boku svého vyvoleného ve šťastném souznění. Ve dvou se to prostě lépe táhne.

V poslední době se čím dál tím více zamýšlím nad tím, jak mi vztah s Lukem změnil život. K lepšímu. Dneska se nechci rozepsat o vztahu mezi námi (o tom třeba někdy příště). Chtěla bych se podělit o to, jak se změnil můj pohled na sebe samotnou.

Luke mě naučil, jak být spokojená a šťastná přesně taková, jaká jsem. Jak se mít ráda i se svými nedokonalostmi a jak z nich dokonce udělat přednost. Je to vše jen o psychické stránce.

Dříve jsem se na sebe dívala jako na obyčejnou holku menší postavy s velkým zadkem a stehny tlustšími, než by bylo potřeba. Nesnášela jsem své vlnité vlasy, styděla se za to, že mám nos plný pih, které mi na slunci vyskáčou a jsem pak celá flekatá. Také jsem se styděla za malá prsa. Za bledou pleť. Za malý nos a výrazné rty. Za to, že bych měla nosti brýle, ale nesluší mi. A za dalších tisíc věcí..

Dá se říct, že momentálně se na sebe podívám do zrcadla a vidím jiného člověka, než před čtyřmi lety.

Vidím sebevědomou štíhlou ženu s krásně tvarovanými boky a kulatým zadkem. Je tak malá, aby se mohla cítit roztomile, když si ji Luke vede za ruku a je při tom o hlavu vyšší. Díky tomu vypadá i o několik let mladší než doopravdy je, ale nevadí ji to, protože za pár let z toho obrovská přednost. Malá prsa přestala řešit úplně, protože kdo by potřeboval velká prsa, když má super zadek.. Místo aby své vlasy žehlila jako o život, nechává je vlnité "žít vlastním životem", protože takhle jí je každý chválí a vypadá to o moc lépe, než vlasy rovné, jako hřebíky. Pihy už se nesnaží maskovat, protože se to stejně nikdy nepovede. A navíc k zeleným očím a bledé pleti vypadají přirozeně. Brýle nosí, protože v nich vypadá moc chytře. A malý nos? ten k ní už prostě tak nějak patří.

A co jsem tímto chtěla říct? Holky, slečny a ženy, buďte s takovým chlapem, který vidí ve vašich nedokonalostech přednosti a který vás přijme takovou, jaká jste. Buďte s tím, který vám říká, že nenalíčená jste krásná a který vás má rád i v teplákách a volném tričku pod dekou. Buďte s tím, který vás nenutí držet diety, chodit do posilovny (pokud to ovšem nechcete dělat dobrovolně!) a který vám svým jediným pohledem poví, jak neskutečně sexy mu připadáte. Buďte s tím, který vás nesrovnává s jinými a má rád vaši jedinečnost. Buďte s tím, který vám nosí čokolády a kytky, protože ví, jak je milujete. Buďte s tím, který se na vás podivně usměje, když se krásně upravíte na rande, aby zakryl, že chtěl zírat s otevřenou pusou, jak je pyšný na to, že může vzít ven takovou kočku. Buďte s tím, který vám pomáhá a chce pro vás jen to nejlepší.

A hlavně buďte s tím, který má radši vaši inteligenci a smysl pro humor, než vaše tělo.

A když už takového najdete, milujte ho k zbláznění a važte si ho, protože vám to může změnit celý život.

Mé zkušenosti s barvením vlasů Hennou

6. srpna 2016 v 9:00 | Kris
Vlasy si barvím hennou už více než rok. I když jsem se nejprve bála, jak to bude vypadat a co se mi s vlasy stane, jsem spokojená. Víc než spokojená. Nějak to ke mě přirostlo a cítím se tak nejlépe. A už si nedovedu představit, že bych se hennou nebarvila.

Nejprve musím říct, že barvení hennou je individuální záležitost a nikomu tato barva nechytne stejně. Vždy je to takové malé (velké) překvapení.


Henna je čistě přírodní látka. Vlas jako takový se vlastně neobarví- pozue se vytvoří barevný filtr okolo vlasu. Neobsahuje peroxid, takže vám vlasy nezesvětlí. Prakticky řečeno- černé vlasy pomocí henny na zrz neobarvíte.

Záleží na původní barvě vlasů, na kondici vlasů a na tom, jesli je na vlasech nános chemické nebo jiné barvy. Dávejte si pozor, pokud hennu nanášíte na chemicky barvené vlasy- chytá jinak než na přírodní. Mohl by vám chytnout jiný odstín na odrosty a na zbytek vlasů.

Většinou se ale nedoporučuje hennovat chemicky barvené vlasy. Pokud nechcete skončit se zelenými vlasy.

A jak to teda dělám já?

↓ Celý článek + fotky

Pár slov v dešti

31. července 2016 v 17:21 | Kris
Je neděle. Pozdní odpoledne.

Sedím u stolu a pozoruji, jak mi problikává lampa. Každou chvilku je malý výpadek proudu.
Při pohledu z okna cítím divný pocit úzkosti. Nesnáším déšť. Nesnáším bouřky.
Nebe má šedočernou barvu.

Blik. Zase ta lampa...

Občas se objeví blesk- což mě znepokojuje ještě mnohem více.
Klepot dešťových kapek doprovází zpěvačka Aurora, která mě nedávno uchvátila při svém koncertu na Colours of Ostrava. "... And I was running far away, Would I run off the world someday? ..."

Blik.

Kafe a kniha je pro mě v tomto počasí jasná volba. A samozřejmostí je také vonná svíce nebo vosk. Vybrala jsem si vůni Apple spice, která je do takového počasí ideální. Sladká, šťavnatá a kořeněná. A tak nějak mě dokáže zahřát zevnitř a navodit pocit pohodlí.

Blik.

Přemýšlím, co bych si dala dobrého k snědku. Otevřu svůj speciální šuplík ve stole, který je vyhrazený pouze na sladkosti. Vykoukne na mě asi 10 různých čokolád a spousta lízátek a bonbónů. Možná bych si měla zajít pro jogurt...
Máte někdo podobný "problém" jako já? Že nestačíte jíst sladkosti, které dostanete k narozeninám/svátku/jen tak... ?
Jsem milovník sladkého, klidně bych všechny jídla za den mohla mít sladké. Naštěstí to na mě nejde vidět. Ale sama nechápu, jak se mi ty sladkosti můžou takto kupit... A vždycky si říkám, že už to musím začít více likvidovat (čti jíst). Ale zatím se mi to nepovedlo splnit.

Jdu se zachumlat do deky a pokračovat ve čtení.

Blik...

První článek

28. července 2016 v 22:20 | Kris
Čtvrtek večer. Sedím na posteli a přemýšlím.

Jak s tímhle začít?

Chtěla bych toho říct opravdu hodně, ale myšlenky mi hlavou lítají tak rychle, že je nestačím zpracovávat, natož v rozumné formě napsat.

To je také jeden z důvodů, proč píšu tento článek. První článek. Mohla jsem ho také pojmenovat "Návrat k blogu po 10 letech", "Jsem tu zase" nebo "Konečně mi to docvaklo". To bych ale hned prvními slovy prozradila spoustu informací.

V Prvním článku by se nejspíše hodilo sdělit, o co se vlastně snažím, o co se budu snažit a jaký je význam toho všeho. Tento blog píšu hlavně kvůli sobě a pro sebe, jestli ho někdo jiný bude číst- nevím. Ale i s touto variantou jsem smířená a nevadí mi, jelikož je tato stránka veřejně přístupná. Možná si časem nějákého čtenáře najde. Možná moje články někoho budou bavit a možná někomu budou připadat i zajimavé. Uvidíme.

Když jsem byla v pubertě, založila jsem si svůj první veřejný blog. Vkládala jsem tam obrázky, informace o oblíbených hudebních skupinách a psala si takový ten klasický holčičí deníček. Po pár letech jsem blog opustila, měla jsem víc jiných zájmů a na blogování nebyl čas ani nálada. Když mi bylo asi 18, vzpomněla jsem si, že jsem kdysi psala blog, dohledala jsem ho a v nastavení klikla na "odstranit". A byl fuč.

Od té doby uběhlo pár roků a já už nějákou dobu pozoruji, že jsem občas ve stavu, kdy se mi hlavou honí desítky myšlenek najednou. Průtrž. Proud. Smršť. Uvědomila jsem si, že zapisovat si některé věci není špatná věc. A opravdu to může pomoci. Udělat si v hlavě pořádek a očistu. Zamyslet se nad některými věcmi. Vypsat se.

Na druhou stranu bych se ráda ke svým názorům a nápadům za pár let vrátila a zpětně si je přečetla.

Takže se po deseti letech pokouším o takový comeback.

Ještě přemýšlím, jak moc inkognito chci na tomto blogu být. Mám o něm říct svým známým? Mám veřejně sdílet adresu? Nebo mám jen čekat, jestli si ke mě někdo najde cestičku sám? Zatím se nemůžu rozhodnout, tohle mi asi bude ještě nějákou dobu trvat...

Tohle by na úvod stačilo.

Tak zase příště!
 
 

Reklama